Huy… Co?
Zákony o kolizích vesmírných těles a základy počtu pravděpodobnosti mají společného asi jen to, že jim ani trochu nerozumím. Kromě teda chytrého pána, který je vymyslel a popsal. Christiaan Huygens byl významným fyzikem 17. století. Pocházel z Haagu, stal se členem Královské společnosti. Spolupracoval s jablkem potrefeným Isaacem Newtonem a Italem Giovanni Casinim. Christiaan Huygens ale může za víc věcí. Třeba za to, že tohle zrovna píšu.
HUYGENSŮV PRINCIP:Každý bod vlnoplochy, do něhož dospělo vlnění v určitém okamžiku, můžeme pokládat za zdroj elementárního vlnění, které se z něj šíří v elementárních vlnoplochách. Vlnoplocha v dalším časovém okamžiku je vnější obalová plocha všech elementárních vlnoploch.
Možná v téhle definici rozumíte jen slovním spojkám, ale nebojte, koukneme se na to nefyzikálním očkem. Později zjistíme, že je to podobný princip, jakým se šíří klepy a drby. Představme si částici. Částice je hned vedle zdroje vlnění, pana O, tedy oscilátoru. Oscilátor rozkmitá částici, která vlnění vezme za své a utvoří kolem sebe elementární vlnění a tím rozkmitá částice jí blízké. Takové rozkmitané částice potom samy fungují jako zdroj a nějaký oscilátor jim je vysoce někde jedno.
Čili pokud to převedeme na sousedky – paní Olina se Mileně zmíní, že Josef podvádí svou ženu. To samozřejmě Milenou rezonuje a chce se podělit o novinku další kamarádce. Proto Milena poví skutečnost o Josefovi Miluši. Nicméně se chce Milena před Miluší blýsknout a proto nepřizná, že je drb už z druhé ruky. Vrána k vráně sedá, Miluše je kopií Mileny, a posouvá drb dál. A opět si přimyslí, že je drb jen a jen od ní. Takové vlnění se šíří velmi rychle, dokud nenarazí na překážku. V téhle situaci částice a jejich elementární vlnění, které hraničí s překážkou, „obtečou“ nepropustný předmět a jejich vlnoplochy se dříve či později opět setkají a vznikne zase pravidelná výsledná vlnoplocha. Inu, je to stejné jako když se domlouvají přes balkón dvě dámy. Domluví se, ale horko těžko.
Anka, 3.A
