– různými pohledy na něj
Pohled Ádi
Neděle
Chichi a jsme v Peci! Všichni prváci jsme byli pečlivě varováni, že to na Javorku bude kopec, a že bude dlouhý… Ale že až tak moc, tak to nikdo neříkal! Nu což – zvládli jsme to (I s pocitem, že nás ve ¾ cesty předjela rolba naplněna našimi zavazadly společně s našimi pány učiteli a chlapci! :D)
Pondělí
Den číslo dva začal rozdělením se do třech skupin – běžkaři, lyžaři, budoucí lyžaři. Po tomto rozdělení se každá skupiny vrhla do svého programu a všichni jsme se sešli dvě hodiny poté na chatě, kde zástupci skupin začali kuchtit mňamku pro svůj ´jídelní´ tým. Bylo až vtipné sledovat spoustu zmatených obličejů, bloudících po kuchyni, a horu dalších, nervózních a hladových. Rychlejší skupiny měly ještě čas, jít si lehnout, ale pomalejší kuchaři to měli tak akorát, aby se převlékli na odpolední putování na – v některých případech- s běžkami.
Úterý
Plán dnešního, neboli třetího dne, byl hodně podobný včerejšímu. Dopoledne jsme lyžovali, zkoušeli různé techniky a pozorovali pokroky začínajících lyžařů. A aby se běžkaři a pěší nenudili, dostali do rukou lopaty a hurá k architektuře, jde se budovat bobová dráha. – Juj, ta se jim povedla! Není snad člověka, který by se na ní nesvezl! Někteří jsme jeli na pytlích – třeba i v deseti, jiní na bobech, či sněžnicích.
Středa
Juchuchá a je tady námi – některými – dlouho očekávaná středa! – strašák týdne. = Celodenní výlet na běžkách. Avšak musím říct, že štěstí nám hrálo do karet – bylo nehezké počasí, tudíž, když jsme se vyšplhali k Lyžařské boudě, splnili jsme si tím denní cíl, dali si horký čaj, kávu, čokoládu nebo něco dobrého k snědku a ´frčeli´ si to zpátky. Pro skupinu nadšených běžkařů toto místo nebyl dostačující cíl, proto jeli ještě dál a dál- A i přesto jak jsme si to frčeli, tak nás dojeli a – hm jo, přesně to..! Doplňte mě: „Kdo se bojí, nesmí … . Ryba smrdí… Moudrému napověz… Kam nemůže ďábel… Kdo chce psa bíti….“ No, jo, to víte, my teďka máme zásoby! Totiž, naší večerní aktivitou bylo právě doplňování přísloví! – To byste koukali, co toho teď víme! 😀
Čtvrtek
Den čtvrtý byl celý věnován lyžím. Sjeli jsme si pět sjezdovek, a večer si uvařili poslední večeři našeho lyžáku, začali si balit a v rozlosovaných skupinkách vymýšlet strategii k biatlonu – kdo pojede první, kdo druhý a koho dát jako posledního. Když už jste si to zapamatovali, nějaký chytrolín pronesl větu: „A nebo…!“ Však výsledek je hlavní – všechna družstva se dohodla a všichni si zajistili běžky.
Pátek
Biatlonový a zároveň poslední den. „Připraví se všichni závodníci číslo jedna. A ke startu, pozór, teď!“ A už se jelo, už se fandilo, skandovalo, poskakovalo a v neposledním i padalo. Jakmile jste ujeli své kolečko, přišla střelba! Chvilka napětí, nádech á á… a vedle! „Nevadí!“ Znovu, nádech, namířit, hodit a – ponožky si to sviští vzduchem do připraveného kýblu -… a ano, je tam! A teď rychle ještě jednu a jede další!
A máme to, už i biatlon je za námi. Před námi už jen balení a objetí od rodičů v Hořicích!
Pohled Verči
Páni! Můj první lyžák! Těším se… naučím se lyžovat, třeba ani ty běžky nebudou tak hrozné, jak se o nich říká… Druhý den jsme vyrazili učit se lyžovat a bylo to naprosto super! Sice nás potom hodně bolely nohy, protože jsme do kopce chodili, ale stalo to za to- sjezd dolů jsem si vždycky užila! Během týdne má vášeň k lyžování narostla tak moc, že jsem si troufla jít i na vlek a kopec jsem bez problémů několikrát sjela! Měla jsem ze sebe obrovskou radost! Ale nedařilo se jen mně… Všichni udělali pokroky 🙂
A k běžkám? No… je to ještě horší, než se povídá… Ale to nic nemění na tom, že závěrečný biatlon byl prima a myslím, že se vydařil nám všem :).
Pohled Sáry a Týny
Během toho, co se většina studentů snažila nezmrzačit se a nezlámat si kosti, my, lyžařští odpadlíci, jsme se flákali ve škole. Ehm, tedy ne.
Hned první den, během vaření na plynovém vařiči, jsme se dozvěděly, že se rozhodně flákat nebudeme. Po vydatném obědě –který proběhl v osm ráno –jsme se se Sárou přesunuly do slavné úklidové místnosti, která se nám jevila jako odkladiště všeho, co se kdy ve škole objevilo. V první moment jsme si musely sehnat nějaký neprodyšný materiál, na němž jsme mohly bez obav sedět.
Tím byl program na další tři dny jasný. Člověk žasl nad tím, co vše dokáže tak malá místnost skrývat.
S paní B. jsme objevily kila kartonů, poštovní schránku nebo třeba staré trenky, které tam byly z nám neznámého důvodu. S paní S. jsme poté našly několik zrcadel a staré dětské koberce.
V pátek ovšem byl den otevřených dveří, který bylo třeba zvládnout v našem komorním osazenstvu. Lidí sice nepřišlo tolik, kolik bychom si přály, ale alespoň jsme to stíhaly. K večeru pak dorazila zimní delegace a vše se vrátilo do starých kolejí.
