aneb o čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá
Josef Lhotský
Ačkoliv fyzice nebo biologii absolutně nerozumím – a popravdě, nikdy mě to ani nijak netížilo, tak z toho mála, co jsem si před nedávnem přečetla, jsem nadšená. Na tuto knihu jsem se vrhla se strachem, že mi nic neřekne pomalu žádné slovo, ale mile mě to překvapilo. Není to jen nějaká další nudná kniha o evoluci plná cizích výrazů, to ani zdaleka. V hlavních rolích jsou Charles Darwin, Isaac Newton, lord Kelvin, volnomyšlenkářský archanděl, mladý biolog, čistá skotská whisky a humor. A samozřejmě evoluce. A právě o chudáku Darwinovi a teorii evoluce koluje mezi lidmi tolik donekonečna omílaných polopravd, že člověk má často chuť zpít se ze zoufalství do němoty. Takové řešení obvykle nikam nevede, máme-li ale náhodou po ruce mimo lahve i spiritistickou tabulku, čeká nás možná nevětší duchařská rozprava našeho života. A to jsem četla jen úryvek! Tak tedy k němu.
Četla jsem toho více, ale podrobněji bych se věnovala kapitolám číslo 13 a 14. Hned v úvodu je nadhozena otázka, jestli opravdu nikdo z přítomných nepochybuje o tom, že naše Země je kulatá. Už jen to mě rozesmálo. Newton na to s okamžitou přesností odpověděl podloženými fakty a výpočty Eratosthéda, který spočítal její obvod již ve třetím století před Kristem. Ovšem to byl jen takový lehký začátek větší debaty, která se týkala evoluce lidstva.
Přišla řeč na to, že v případě evoluce dva světy, a to svět nevzdělaných farmářů a pak vědců, naneštěstí hrají/sehrají docela významnou úlohu. V současnosti bude na světě hrubým odhadem čtyři až pět milionů biologů a ti všichni, stejně jako jejich předchůdci za posledních sto padesát let, pracují s axiomem (=tvrzení; uznávané pravidlo), že živé organismy prochází fylogenetickým vývojem. Nicméně pak jsou tu i lidé, kteří v evoluci vůbec nevěří. A většina z těch, co na ni nevěří, sveřepě ukazuje na to, kde a v čem se náš pan Charles Darwin před těmi sto padesáti lety mýlil, a používá to jako premisu (=předpoklad), z níž vyvodí závěr, že Darwin lhal nebo napsal něco, co dnes neplatí, a proto evoluce neexistuje. Což není tak úplně logický soud. Lidé nechápou, že úkolem vědy je sice hledání pravdy, ale pouze po stezkách racionální metodologie. Mnozí ale argumentují tím, že biblické stvoření může být alespoň z principu pravdivé, tudíž je i vědecké. První argument je správný, druhý nikoliv. Toto téma je v knize rozebíráno více do detailů, ale já si nejsem jistá, jestli bych to zvládla více rozvést.
Dalším tématem kapitoly je stáří Země. Rozbor začíná představením anglikánského arcibiskupa Jamese Usshera, který v roce 1650 vydal pojednání Anály Starého zákona. Patřil k největším bibliofilům své doby a potřeboval se vyrovnat s rostoucí tíhou racionalismu (po objevení Nového světa totiž lidstvo napadlo zpochybňovat starobylý primát hebrejského národa, na kterém stojí všech pět knih Mojžíšových, takže tím bylo zpochybněno veškeré dosavadní myšlení a poznání). Chopil se tedy Písma svatého a součtem věku postav v rámci genealogické linie určil stvoření světa na třiadvacátého října 4004 před Kristem. Proti tomu se ovšem ozvali James Hutton a Charles Lyell, kteří dávali přednost počítání pomocí stáří geologických útvarů (Hadrinův val starý 1,5tis let). Díky tomuto se tedy stáří Země odhadlo na miliardy let a tyto úvahy nakonec ovlivnily i Darwina, neboť je-li Země opravdu natolik stará, že se mění i geologické útvary (eroze), jako jsou pohoří, vodní toky nebo údolí, proč by se potom nemohly měnit i živé organismy? Na řadu přišel roku 1868 Kelvin, který spočítal, že za předpokladu, že Země vznikla jako chladnoucí koule žhavých hornin, může být její stáří maximálně sto milionů let, nejspíše však mnohem méně. Nakonec nechal svůj odhad na 24mil let. Proti tomu ovšem opět někdo stál, a tentokrát to byl Rutherford, který se zabýval převážně radioaktivitou, díky které poukazoval na to, že nedávno objevené radioaktivní rozpady prvků jsou nečekaným zdrojem tepelného záření, které Kelvin při svých výpočtech nezohlednil. Takže poté, co Rutherford vypočítal poločas rozpadu definitivně, pomocí izotopu uranu a olova určil minimální stáří Země na 3,5 mld let, což se po druhé světové válce upravilo na dosud známých 4,6 mld let. Takže hurá, jsme tam!
Na závěr kapitoly a tedy i mého povídání přidám něco spíš jen pro zajímavost. Představíme-li si celou historii Země jako jeden den, pak se život objevil někdy po čtvrté hodině ranní, ovšem první mnohobuněčné organismy až po páté odpoledne. Anatom profesor Richard Owen, který klasifikoval savce, je autorem taxonomické skupiny Dinosauria. Ti tu běhali kolem jedenácté v noci. Člověk se objevil až v posledních vteřinách a nejstarší nám známé civilizace spadají do poslední desetinky poslední sekundy celého dne. Tohle srovnání je z hlediska mentální představy jednotlivých časových úseků nedocenitelné. A tato teorie mi přijde naprosto báječná a nejspíš i krapet děsivá.
Magdaléna Šandová