17. říjen v Praze jsme původně plánovali jen pro pár studentů. Pro ty, kdo chtěli nahlédnout do Knihovny Václava Havla a jejím prostřednictvím si připomenout život, literární a společenský odkaz dramatika, disidenta a prvního polistopadového prezidenta; pro ty, kdo se chtěli projít pod vedením kolegy I. Chocholáče Královskou cestou na Hrad, všímat si symbolů a domovních znamení a pak přivítat na návštěvě v České republice přítele Václava Havla, 14. tibetského dalajlamu a hosta letošního Fora 2000, pana Tänzina Gjamccha. Tak jsme plánovali.
Postupně ale vyslovili své přání přivítat dalajlamu na Hradčanském náměstí i další studenti, takže ve škole zůstali jen nejmladší. První skupina odjela do Prahy brzy ráno, druhá, početnější, ji následovala o něco později.
Kromě výše zmíněného programu se nám v Knihovně Václava Havla podařilo vložit ruce do právě přivezené sochy s odlitkem dalajlamových dlaní, zasmáli jsme se nad výtvarným zpodobněním krátkých Havlových kalhot od Davida Černého a žasli u jeho stříbrné gigantické hlavy Franze Kafky na Národní. A taky si hodně povídali – o Listopadu 1989, o absurdním dramatu a umění vůbec, o filosofii a historii.
Na Hradě jsme pak dalajlamu s tisíci ostatními opravdu přivítali, společně si zazpívali a připomněli si, jak důležité jsou soucit, vzájemnost, vnitřní krása, harmonie, láska a radost. Dalajlamova slova jsme nevnímali pouze jako poselství buddhisty, ale jako poselství člověka laskavého a veselého, člověka vyzývajícího ke smíření. A takové poselství je nadkonfesní.
Jsem ráda, že nás do Prahy jelo tolik, protože poselství lidskosti má školou znít nepřetržitě.
