Živý dějepis

Měla jsem velkou radost, když paní Jónová přijala pozvání k nám do školy, aby studentům vyprávěla o vlastních zážitcích z konce války. Evu znám osobně poměrně krátce, ale vím o ní už docela dlouho. V roce 2012 byla oceněna jako osobnost Hořic, je dlouholetou členkou hořických pěveckých sborů Ratibor a Vesna, nepřehlédnutelnou divadelní ochotnicí, obětavou starostkou Sokola, aktivní členkou evangelického sboru a její pozitivní přístup k životu, nezměrný elán, opravdovost, přímost a svérázný smysl pro humor jsou pro mě osobně velkou inspirací.

Na konci války bylo Evě šestnáct let, byla tedy ve věku našich dnešních studentů, a mohla jim proto přiblížit květnové dny tak, jak je prožívala a vnímala její generace. Vyprávění bylo poutavé, napínavé a dojemné zároveň. Zahájila vzpomínkami na 15. březen 1939 a obsazování Hořic německou armádou, převedla nás přes roky války k posledním válečným dnům a době poválečné.

Dozvěděli jsme se například o tom, kde a jak se za války mladí v Hořicích scházeli a kterak je tehdejší statečný starosta zachránil, protože místo aby uvěřil udání, že se při těchto setkáních provozuje protistátní, a tedy také protiněmecká činnost, si všechno sám prověřil a udavači napříště „rozbil hubu“, že po zavření středních škol musela chodit šlapat zelí a nemohla pomáhat mamince v obchodě, kde jí bylo třeba, protože tatínek musel pracovat v továrně, že jim po válce komunisti ten pracně vybudovaný a přes válku ztěžka udržený obchod v 50. roce vzali a taky že školu, kterou chtěla jít dále studovat, po roce 1948 zavřeli. Nerozuměla tomu, proč byli hořičtí Židé sestěhovaní v Hirschově vile a proč nosili žlutou hvězdu, a nevěděla, kam je potom odvezli. Vyprávěla, jak ji chtěl okrást ruský voják a jak se nedala a uhrála alespoň výměnu (právě teď můžeme v hořickém muzeu na výstavě „Tenkrát v máji“ zjistit, o co přišla a co za to dostala), jak němečtí vojáci v době povstání stříleli na Věž samostatnosti s vyvěšenou československou vlajkou a jak stříleli na náměstí, jak na ulici u hotelu Beránek zůstaly ležet dřeváky, které si tam záměrně Hořičtí vyzuli, aby mohli před vojáky rychleji utíkat, a pak, už téměř na závěr, jen tak mimoděk podotkla, že měla docela namále, když jí německý voják na konci války mířil na záda, a  sama očekávala, „že to spustí“.

Paní Jónová si během svého působivého povídání ani jednou nepostěžovala, ba naopak – vyprávěla, a snad dokonce především, o chvílích štěstí, které i přes omezené možnosti a velké nebezpečí (její tatínek byl činný v odboji) zažívala. Vyprávěla přirozeně, lehce, s humorem sobě vlastním a nenásilně, přesto důrazně nabádala k vděčnosti za možnost žít a studovat ve svobodné zemi.

Sama někdy tápu v tom, jak učit o historii a jak vést studenty k tradicím, hodnotám, odpovědnosti a také k radosti ze života. Návštěva paní Jónové byla pro mě ukázkou, jak na to.