Měla jsem v životě velké štěstí. To štěstí, ze kterého beru doteď a snažím se ho dopřát i svým dětem, spočívalo v tom, že jsem si názory, ať se týkaly čehokoliv, mohla utvářet vždycky sama.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]S[/dropcap]Své první názorové osamostatňování jsem prožila v parcích mezi pražskými domy. Pro nás děti to bylo úžasné místo, místo, kde nás dospělí nechávali napospas všemu. Bylo to svým způsobem chráněné území, do kterého se nedostal nikdo nepovolaný, protože to souparčí (tři parky propojené v jeden velký) bylo kryto okolními domy a mohli do nich jen nájemníci bytů těch domů.
Scházeli jsme se tam pravidelně, kluci a holky různého věku. Byla jsem nejmladší, a to se projevilo vždycky tím, že jsem při společných hrách dostávala podřadnější role. Nejčastěji jsem bývala Komančem nebo fašistou, sem tam na mě padla Nšo-či. Ostatním se nechtělo umírat tak brzy a já stejně musela za světla domů. Když to šlo zvlášť dobře, bývala jsem Šarikem. Pro mladší čtenáře: Šarik je sice pes!, ale pes chytrý, věrný a obecně oblíbený, z tehdy populárního polského seriálu Čtyři z tanku a pes. O Jankovi, Marusje, Vinnetouovi nebo i jen řadovém Apači se mi mohlo jen zdát. Nebyla jsem v té době lecčím, ale nevadilo mi to, těšila jsem se, že charakterním rolím jednou dorostu.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]N[/dropcap]ikdy jsem taky nebyla jiskrou. V Praze na Smíchově se tohle neřešilo. Netraumatizovalo mě to až do chvíle, kdy jsem se chtěla stát pionýrem, protože pionýry se chystali být všichni moji noví spolužáci v městečku za Prahou, u řeky Berounky, kam jsme se s maminkou přestěhovaly. Jiskra byla taková malá předpionýrská larvička a bylo mi řečeno, že když nejsem jiskra, nemůžu se pionýrem stát. Bylo mi to líto a už si nepamatuji, kdo to vyřešil. Pamatuji si jen, že jsem nakonec pionýrský slib složila a že jsem se z vlastního rozhodnutí pro jistotu naučila i slib jiskerský.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]V[/dropcap] pokročilejší fázi dětství jsem potom jako hrdý pionýr ve dnech slavných výročí držela čestnou stráž u pomníku padlým rudoarmějcům, recitovala Nezvalovy a Majakovského verše a odhodlaně zpívala úderné písně. Měli jsme milou paní učitelku a měla jsem radost, že není válka a že jsem při dětských hrách konečně mohla být ruským vojákem nebo partyzánem. Rodiče na moje veřejná vystoupení trpělivě chodili a tleskali mi. Podařilo se jim k tomu občas přemluvit i dědu, vyhraněného odpůrce režimu, který v dobách osvobození odmítl pomáhat při hlídání pražských Němců, shromážděných k odsunu. Vrátil pušku, do níž stejně chyběly náboje, a šel domů. Jak mi později vyprávěl, nemohl se na tom podílet. Mé pionýrské období, na rozdíl od chvilkového angažmá mé maminky v KSČ, děda celkem toleroval, protože jsem byla dítě a měl mě rád. Maminku měl sice taky rád, ale z domova ji vyhodil. Možná i díky tomu maminka do půl roku přišla na to, že jí komunismus nic dobrého nepřinese, ze strany vystoupila a vrátila se domů.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]S[/dropcap] přibývajícím věkem jsem si přestala vázat pionýrský šátek a svazáckou kravatu jsem si nepořídila nikdy. Na gymplu jsem se pod hrozbou kázeňských postihů z prvomájových i jiných průvodů často ulila a o zločinech komunismu jsem se dozvídala postupně. V naší rodině se o nich nemluvilo, protože by to babička jen stěží unesla. Její rodina to totiž v padesátých letech šeredně odnesla. Několik babiččiných příbuzných zavřeli, jednoho při výslechu umlátili. Měl před svatbou. Babiččin bratr emigroval do Austrálie a už ho nikdy neviděla. A tak se u nás doma, pokud jsme my děti byly nablízku, o komunistech mlčelo. Abychom nic nepověděli ve škole, jak mi vysvětlili později.
První významnou řeč jsem zaznamenala až ve dvanácti letech, 21. srpna 1978. Děda stál u otevřeného okna a díval se dlouze do zahrady. To už byl bez babičky a pravidelně k nám z Prahy přijížděl. Přišla jsem za ním a ptala se ho, na co tam takovou dobu kouká, protože jsem v té malé zahradě nic mimořádného neviděla. Děda se ale díval dál a neodpovídal. „Přijeli na chvíli a zůstali tu natrvalo,“ hlesl, aniž se pohnul.
Tohle jeho Přijeli na chvíli mě od té doby doprovázelo a já se na osmašedesátý začala ptát.
Přes Beatles a folk jsem tak nějak plynule přešla k zakázané literatuře a samizdatům. Měla jsem dobré kamarády a ti měli zase dobře zásobené knihovny. Pouštěli jsme si na véháesce pirátskou kopii Jesus Christ Superstar a Zeď od Pink Floydů, dokonce jsem sehnala i ekumenický překlad Bible. Podpultově – měla jsem fakt dobré kamarády.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]J[/dropcap]ak jsem rostla, odmítala jsem slavit nejen státní svátky, ale nebavilo mě slavit cokoli a přiznám se, že mě to tak trochu drží doteď. Během narozenin mých dětí sice tak nějak zjihnu a při svých se zasním, ale to je asi tak všechno. Oslavy společenských výročí se mi vyloženě protiví. Není za tím nic hlubokého, jen se namísto dozadu dívám víc dopředu a klíčové události beru jako vývojové body, víceméně přirozené.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]P[/dropcap]roto mě už dlouho dopředu zajímalo, jak se s připomínkou listopadu ´89 porovnáme u nás. Když si zřídíte školu, z některých věcí se prostě vykroutit nedá. Na jednu stranu víte, že pro současné dospívající je rok ´89 asi tak daleko, jako pro mě byla v jejich letech druhá světová válka, a neustálé připomínání Sametové revoluce (tomu pojmu moc nefandím) je může až obtěžovat, na stranu druhou ale zase jasně víte, že témata, kterými to tenkrát ve společnosti vřelo, jsou důležitá a že by se to mělo. Protože svoboda, pravda a láska jsou hodnoty, které každý člověk potřebuje k zdravému a naplněnému životu a že každého, potažmo celou společnost vždycky vynesou někam výš, zvlášť je-li jimi prodchnutá většina. A tenkrát, na konci roku 1989, aspoň jak si na to jako tehdejší studentka pátého ročníku FF UK pamatuji, to tak bylo. Těm pojmům jsme se nevysmívali, protože jsme jimi žili. Bez strachu ze shromažďujících se Lidových milicí, bez strachu ze zásahu armády. Potenciál dobra byl v té době viditelný a prožitek obrovské radosti, sounáležitosti a jistoty mi z těch dnů zůstane napořád.
Jelikož ale nejsem příznivcem oslav, jak už jsem psala, a to nejen z obavy před pompézností a novodobým papalášstvím, byla jsem zvědavá na to, co s tím u nás ve škole uděláme. Kdysi mi neustálé připomínání druhé světové války a zdůrazňování trvalé hrozby atomového nebezpečí přinášelo denní i noční děsy, takže možná i proto jsem odpůrcem jakýchkoliv vážně pojatých her na dobu předlistopadovou. Nejsem schopná cokoli uměle, ač s edukačním cílem, navozovat. Jak bychom to ale udělat měli, jsem nebyla schopná vymyslet. A tak jsem uvítala, že věci se daly do pohybu tak nějak samy.
[dropcap type=“circle“ color=“#COLOR_CODE“ background=“#COLOR_CODE“]Z[/dropcap]apojili jsme se jako škola do oslav města a podíleli se na vzniku studentského pamětnického dokumentu, připravovali jsme panely k výstavě v muzeu, besedovali a účastnili se výsledné veřejné projekce. A přímo ve škole jsme si připomněli spíše než dobu předlistopadovou, dobu uplynulých třiceti let. Týden před sedmnáctým jsme se tématu věnovali historicky, výtvarně, literárně i esejisticky, promítli si film z Jednoho světa na školách, na školu společně vyvěsili vlajku.
A v pondělí osmnáctého jsme slavili „postudentsku“. Svobodným dnem. Tak, jak o tom píše ve svém článku Míša (http://www.gymhorice.cz/?p=12348).
17. listopadu si svobodu společnosti už třicet let připomínám tiše. Občas si vyjedu na Národní a projdu se k Václaváku. Nevím, jak by vypadal můj život, kdyby ten společenský zlom nepřišel. Kam by se ubírala společnost, kam já? Svou vnitřní svobodu jsem si uvědomovala vždycky, ale opakovaně se raduji z toho, že i navenek můžu žít tak, jak si sama vyberu.
Šárka Šandová