My třeťáci, ať děláme sebevíc pro to, aby to tak nebylo, jsme tam byli asi naposledy. Na té na první pohled malé, zapadlé a staré, na první nadechnutí nechutně smradlavé chalupě. Na milované Javorce se suchými záchody a hadičkou místo sprchy. Na Javorce s jednou velkou kuchyní, kde se v čase oběda všichni všem pletou a všichni všem vaří. Na Javorce s jednou velkou společenkou a spousta pokoji, ve kterých jsme se spolu tolik nasmáli.
Vaříme si sami, na záchod a do sprchy chodíme jen tehdy, když je to opravdu hodně nutné. Sjezdovku máme hned za chalupou, ale když chceme na běžky, musíme si vyšlápnout kopec, který každý z nás proklíná vždycky dvakrát. Poprvé cestou nahoru, když už nám dochází dech a pot nám teče po tváři, po zádech a vlastně úplně všude. Podruhé, když je cesta namrzlá a sjet ji na běžkách znamená otlučený zadek a zlomenou běžku.
Den ode dne jsme unavenější, den ode dne jsme šťastnější, den ode dne jsme víc polámaní, víc zpíváme, víc hrajeme na kytary, jsme víc nadšení, víc veselí, víc hladoví, a víc chceme porušovat večerku a ráno víc spát. První den hrajeme prší, kent, dobble a pocker proto, že se chceme bavit s ostatními, druhý den chceme ostatní obehrát, třetí den už ze zvyku a ten čtvrtý den se sázíme a předháníme. Někdo prohraje poslední zásoby jídla, jiný skončí až po uši ve sněhu a další musí vydržet, když se mu za tričko sype celý hrnec ledových vloček.
Lyžujeme rádi, běžkujeme ještě radši a bobujeme nejradši. Letos jsme dokonce zkoukli jeden skvělý eko-film. Zjistili jsme, jak moc sníh mění objem, když taje. Lámali jsme si hlavy se sudoku, vyšlapávali do sněhu vzkazy pro ostatní, točili filmečky,… Z Javorky si každý rok odneseme plno krásných vzpomínek. Při posledním pohledu na tu malou chalupu mi bylo smutno. Co když už se tam s tou mojí školou nikdy nepodívám… Díky, Javorko, moc pro mě znamenáš…
Míša, 3.A
