Každý učitel by měl občas vytáhnout paty z rodné vísky, své mateřské školy a nejlépe z rodné země a podívat se, jak to dělají jinde ve světě. Tak jsem si třeba já letos na podzim odskočila do finské Kokkoly, městečka na břehu Botnického zálivu. V rámci projektu Globální rozvojové vzdělávání, který pořádá NIDV, jsem s 11 dalšími učiteli poznávala, jak funguje finské školství, proč je v poslední době tak úspěšné, jestli jsou finské děti ve škole opravdu spokojené, jak se všude říká. Měli jsme také čas procházet se podzimní skandinávskou přírodou, mluvit s lidmi ve středisku i ve městečku, dokonce jsme si zacvičili jógu a pilates, několikrát vyzkoušeli finskou saunu a překonávali vlny botnického zálivu na kajaku (a teď nepřeháním, opravdu byly vlny. A pořádné. 🙂
Z každé pracovní cesty se obvykle musí napsat zpráva, já tu svou už odeslala, tak z ní můžu kousky ocitovat:
Inspirující je jak finské školství, tak život ve Finsku a celá finská společnost. Třeba v tom, jak jsou Finové pozitivní, přinejmenším tak působí. Všichni lidé, se kterými jsme se setkali a se kterými jsme měli možnost mluvit, byli přátelští, otevření, komunikativní, pokud bylo potřeba, snažili se nám i pomoci. Finština je poněkud zvláštní jazyk, takže je asi samozřejmé, že Finové mluví plynně anglicky, někteří i švédsky, možná i dalším světovým jazykem. Velký důraz kladou Finové na zdravý životní styl, pobyt v přírodě, sport, zdravou stravu. A přirozeně to učí děti ve škole. Finové jsou hrdí na svoji zemi, mají rádi svá města i vesnice a vesničky, váží si svých učitelů. A dávají jim opravdu výborné podmínky k tomu, aby mohli být dobrými učiteli. Na druhou stranu je vidět, že problémy se nezastírají, ale skutečně řeší.
Hodně inspirativní se mi zdají fungující vztahy mezi státem – obcemi – neziskovkami a školou. Školy by měly být všechny stejně dobré (heslo „nejlepší škola je ta nejbližší škola“), učí podle stejných učebnic, mají podobné podmínky. Líbí se mi nastavení spolupráce mezi školami a středisky environmentální výchovy, kde připravují pravidelné programy pro žáky škol i pro učitele, a to cíleně, plánovaně a zdarma (hradí obec), mají dobrou materiální i metodickou podporu. Věnují se environmentálnímu vzdělávání, učení v přírodě, učení pomocí zážitků, dobrodružství (Natur school, Outdoor education, Adventure educatione…). Velkou podporu mají i programy pro mladé, kteří mají nějaké problémy (s drogami, s docházkou do školy,…GJOPO), učí se v menším kolektivu, získávají pro nás neobvyklé dovednosti (byli jsme přítomni tomu, jak se skupina mladých učila střílet z luku). Velký důraz se klade i na dobrovolnickou práci.
Co chceme přinést do českých škol je jedna věc, co zatím můžeme, to je věc druhá. Něco ale můžeme rozhodně udělat třeba i na naší škole. Snažit se, aby škola byla zdravějším místem, aby byla více přátelská ke všem. Víc času trávit se studenty venku, v přírodě, v pohybu. Učit se učit. Méně zkoušet a testovat, přemýšlet o způsobech hodnocení. Dělat věci, které mají smysl. Střídat činnosti. Zapojovat i ruce, ne jenom mozek. Pomáhat si. Realizovat dlouhodobější projekty. Propojovat předměty (potřebujeme opravdu klasické předměty tak, jak je známe z našich škol?). Zapojovat se do mezinárodních projektů, poznávat, co dělají studenti i učitelé jinde ve světě. Asi je toho hodně, co by se dalo u nás ve škole využit. Při prohlížení fotografií z finských škol jsem porovnávala i účelnost vybavení tříd. Lavice, ze kterých lze snadno sestavit pracovní plochy pro různý počet žáků (1 – 4, možná i víc), tabule s bílou i tmavou plochou, úložnými prostory za i pod, se závěsným zařízením na mapy, obrazy, plátno, kontejnery na pomůcky, hudebnu s mnoha nástroji, dílny… Některé z těch věcí se asi nechají koupit i u nás, ale třeba pro naši školu jsou finančně nedostupné, obvykle jen dokupujeme, dovybavujeme, nemáme prostředky na vybavení celé třídy najednou, tady je asi nutné podotknout, že jsme malá a nestátní škola, hodně věcí řešíme tak nějak „na koleně a svépomocí“.
Nejzajímavější a nejpřínosnější zážitek?
Přestože učím na střední škole a učím biologii, trochu matematiku, hodně se mi líbila návštěva základní jazykové školy Hollyhaka v Kokkole, povídání pana ředitele o tom, jak škola funguje, jaké mají priority, ale také o tom, se kterými problémy se setkávají a jak je řeší. Moc hezká byla naše návštěva první třídy jazykové školy, pozorování práce finských prvňáků, kteří nám představili každý svoji Family Book, v malých skupinkách si potom s námi povídali o rodině a o sobě, samozřejmě anglicky. A po celé škole nás provázely trojice vybraných šesťáků, naši kluci byli velice pyšní na to, že dostali od pana ředitele důvěru. Tu zosobňovaly klíče od těch nejtajnějších míst školy, takže jsme to společně opravdu využili a prohlédli si školu od sklepa až po půdu, nahlédli i do „Secret Chamber“, i když se kluci přiznali, že tohle opravdu neměli dělat (a při tom přiznání využili tak komplikovanou anglickou větnou konstrukci, že se o ní nejspíš nezdá některým našim maturantům).
Pro mě osobně byly cenné všechny venkovní aktivity, které jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli ve Villa Elba. Smyslové vnímání, ekologické hry, venkovní variantu deskovky s tématikou obchodních plaveb v okolních mořích i závěrečnou dobrodružnou cestu za pokladem (i s průběžnou reflexí a vysvětlováním a odůvodňováním jednotlivých činností) jsme si opravdu užili. A když jsme jako jeden z posledních úkolů sestavili symboly České republiky a zpívali naši hymnu i se slovenskou částí, říkala jsem si, že se v Kokkole sešli opravdu dobří učitelé a skvělí lidé.
Takže za mě – jsme moc ráda, že jsem ve Finsku byla. A těším se, až si zahrajeme hru na losy nebo na pašeráky dehtu.
Helena Trkalová
