Mám-li být upřímný, špatné počasí mi vadí jen někdy. Většinou tehdy, když jsem nedostatečně oblečen. Nebo mi povětrnostní podmínky překazí plány. Náš výlet do Krkonošského národního parku si zrovna vybral to méně vhodné, deštivé a jak se později ukázalo tak i mlžné počasí, občas kombinované se silným větrem. Ve Špindlerově Mlýně, kam jsme dorazili autobusem, se nás ujal pan Jakub Kašpar, náměstek ředitele KRNAPu, bývalý student paní Trkalové a paní Šandové. S ním jsme vyrazili do kopců podívat se na krkonošskou tundru. Téma lesa mě velmi zajímá, tak jsem byl rád, že se mohu na spoustu věcí zeptat někoho, kdo se tomu věnuje. Během naší cesty jsem se zeptal na všechno, co mě napadlo. Na to, co mě nenapadlo, jsem se neptal, ale i tak těch otázek bylo hodně. Pan Kašpar uměl na všechny krásně odpovědět, a ještě svoji odpověď často rozvedl v další téma. Tak jsme probrali postupně ředění smrkových monokultur, stav vody v Labi, siveny americké, kteří v Labi žijí až ke hřebenům, hraběte Harracha, krkonošskou zimu (ta byla minulé dva roky nejslabší ve známé historii), množství sněhu na horách v posledních letech, listnaté stromy Krkonoš, jeřáb sudetský, který se vyskytuje v Krkonoších jen na jednom místě, opotřebovávání kolenní chrupavky, výstavbu hotelů a apartmánů ve Špindlerově Mlýně, moderní architekturu, naší školu, naše kantory, literaturu od Seppa Holzera a Petera Wohllebena, kde se člověk cítí doma, a mnoho dalšího. Kdybych se měl rozepsat o všem, napíšu knihu.
Přesně tohle člověka vzdělává možná víc než pobyt v lavici ve třídě a nemusí to souviset jen s probíraným tématem. Jsem moc rád, že mi to moje škola umožňuje.
Jonáš Prašivka